Město Gaza – Jak se dnes ráno dívám z okna, tanky izraelské armády jsou jen pár set metrů daleko. V noci se zřejmě dostali hluboko do centra města Gaza.
Moje dvouleté dítě právě usnulo pod oknem. Celou noc vzhůru a vyděšený zvukem střelby žil poslední čtyři dny ze sušeného mléka a cereálií – rty má suché.
V posledních dnech pociťujeme rostoucí pocit, že bombardování Izraele nebudeme schopni přežít mnohem déle.
Strach a deprivace jsou našimi stálými společníky – bojujeme 24 hodin denně.
Moji rodiče ve věku 60 let neužívali své denní léky déle než měsíc. Vzdorují hrůze a nemoci najednou.
Všechny mé pokusy jít ven a získat jejich léky byly neúspěšné. Vycházka do lékárny již není možná – lékárna i ulice jsou zničeny.
Výbuchy se každou minutou přibližují
Stejně jako stovky dalších rodin nemůžeme opustit město Gaza a jít na jih – je to příliš nebezpečné. Jsme nuceni zůstat nelítostným bombardováním každé hlavní silnice vedoucí na jih pásu.
V noci si my muži držíme masku křehké síly, aby ženy a děti mohly mít nějakou naději, že se budou cítit relativně bezpečně. Opravdu, všichni jsme nervózní a vyděšení.
Když se válečné trysky vznášejí nad hlavou celou noc, zvuk pozemních střel vypálených z vojenských tanků je ještě děsivější: Co když nás jedna zasáhne?
Exploze se každou minutou přibližují a otřásají budovou. Je jistě jen otázkou času, kdy dělostřelectvo zasáhne naše hradby. Pokud nás udeří, je velmi pravděpodobné, že nás všech 30 schoulených ve dvoupokojovém bytě – včetně dětí, starých lidí a prchajících sousedů – zabije.
Během dne zvedá hlavu další forma mučení, což přispívá k psychologické válce, kterou snášíme. Žízeň a hlad.
Chodili jsme hledat, co se dalo – čistou vodu nebo konzervy. V posledních dnech se však naše schopnost pohybovat se po okolí stala zcela nemožnou. Máme jasnou volbu – zůstat uvnitř a hladový, nebo riskovat, že nás zastřelí, když půjdeme ven.
Pokud se bezpečně dostanete do hodinové fronty na čistou vodu mimo humanitární útulek, máte štěstí.
‘Štěstí’, pokud zemřeš bez utrpení
O to větší štěstí má každý, kdo dostane příležitost rozloučit se se svými blízkými.
A pokud zemřete bez jakéhokoli utrpení, máte největší štěstí ze všech.
Celé rodiny zemřely během pozemní invaze a byly odhozeny tam, kde vykrvácely. Nikde není žádné bezpečí – ne v nemocnicích, kostelech, mešitách nebo školách.
To, co bývalo nejkrásnějšími místy v Gaze, jsou nyní kulisami hororového filmu. Většinou se z nich staly černé trosky.
Izraelské pozemní invaze přes centrum města vymazaly každý aspekt našeho života. Boje ohrožují nejen naše životy, ale nutí nás bojovat i s nedostatkem jídla a vody.
Smrt je všude
Smrt je všude, stejně jako destrukce. Venku na ulicích leží mrtvá těla na troskách zničených budov.
Zranění nedostanou žádnou lékařskou péči. Všechna zdravotnická zařízení a ambulance jsou mimo provoz.
Nemocnice se staly bojištěm, když na ně zaútočily izraelské jednotky a odepřely tisícům civilistů právo vyhledat lékařské ošetření.
Vojenské tanky rozmístěné na zemi spolu s ostřelovači na výškách zahalily město strachem a smrtí. Čekáme na bezprostřední výpadek telekomunikací a internetu, který nás brzy nechá ve tmě.
Zatímco čekáme, až budeme odříznuti, záchranné služby a posádky civilní obrany i obyčejní občané se zoufale pokoušejí o komunikaci s vnějškem. Zprávy naznačují možné dočasné příměří, ale my potřebujeme úplné příměří.
Více než 40 dní je život stále nebezpečnější a nesnesitelnější.
Přežití je naší každodenní rutinou a ztrácíme naději, že můžeme pokračovat ještě pár dní.
Moje rodina a já teď doufáme, že pokud máme zemřít, zemřeme klidně. Máme-li žít, chceme také žít jen v míru. Ani jedna z těchto možností se v tuto chvíli nezdá pravděpodobná.